A jak to vše začalo? Zhruba před osmi lety jsme si splnily s kamarádkou letitý sen a to věnovat se chovu Španělských koní. Zakoupily jsme první chovnou klisnu a zanedlouho i plemenného hřebce. A tak jak jsme se kochaly tou krásou, přišlo rozhodnutí, že jedna chovná klisna je přeci málo a že se poohlídneme ještě po další. A tak začalo pátrání všude možně až jsem narazily na jednu klisnu, která ale stále byla v Andalusii. Slovo dalo slovo a klisna byla připravena na cestu domů. V té euforii přišlo rozhodnutí, že aby klisna nejela sama a lépe snášela přepravu, pojedou tedy dvě. A bylo to. :) Základní chovné stádečko bylo na světě! A takto jsme vlastně poznaly dnes již naší kamarádku ve Španělsku. Čas běžel a mě se v hlavě honila myšlenka, vlastně velké přání vidět všechnu tu krásu na vlastní oči. Ale jak to udělat? Já-odpůrkyně všeho co létá! Léta jsem všem říkala: Do letadla? NIKDY! Jedině mrtvá! :) Ale touha vyhrála a společně s kamarádkami, které mě psychicky podržely, jsem najednou stála před letištní halou v Jerez de la Frontera. Slunce a vzduch voňavý po borovicích, které miluji! Hluboce jsem se nadechla a pocítila jsem klid a mír! Jsem doma! Naše cesta z letiště vedla přímo za naší kamarádkou do El Colorado, kousek od Chiclana de la Frontera. Tam zrovna probíhala místní Feria. Byla to nádherná atmosféra! Jednoho dne při večeři a lahodného vína jsme plánovaly výlet na druhý den. Tak kam tedy pojedeme? Po chvilce mě cinklo v hlavě. Jeden pán, uznávaný chovatel koní, mě mnohokrát zval do jeho stájí v El Rocío. Nyní malinko odbočím. Týká se to právě tohoto pána. Já osobně jsem s Facebookem začínala poměrně pozdě, protože za 1.: jsem počítačový antitalent a za 2.:neměla jsem zatím tu potřebu. Když nastal čas si zřídit profil, tak jako první člověk mě požádal o přátelství právě tento pán! Osud? Tak, z odbočky jsme opět na hlavní. :) Druhého dne ráno jsme vyjely směr Sevilla do El Rocío. Blížily jsme se cestou k El Rocío ,lemovanou z obou stran Píniemi. Při vjezdu do El Rocío přešla asfaltová silnice v cestu písčitou. Do slova jsme měly oči vykulené a pusu otevřenou. Kde to jsme? Na divokém západě??? Městečko na písku kde se pohybují dohromady auta s koňmi a povozy. Přednost v jízdě autem-neexistuje! Zprava, z leva, dopravní značka-stop sice je, ale jen jako dekorace. :) Ale co vždy platí je-přednost má vždy kůň! Běžná situace je, že jezdec na koni jede uličkou a za ním fronta aut. Než jezdec odbočí na vedlejší cestu, nikdo z řidičů si nedovolí zatroubit, nadávat či se pokusit předjet. Restaurace s posezením venku, kde v těsné blízkosti projíždí jezdci na koních. Většina restaurací má vyvýšené stoly tak, aby jezdec na koni přistoupil ke stolu z boku a mohl si dát něco k pití. Několik restaurací je i na náměstí s vyhlídkou na Národní park Doñana. Večer se toto místo změní v jednu velkou jízdárnu a to je teprve představení! Na tak malé městečko zde najdete 7 obchodů s jezdeckými potřebami. Neskutečné! (I k nim se někdy vrátím v blogu.) Toto je město koní-ráj na zemi! Mě bylo hned jasné, že moje hledání je u konce! Toto je místo pro mne! Pána jsme samozřejmě navštívily. Jak šel čas bylo to častěji a častěji. Jak to jen jde, navštěvuji jeho hřebčín a úzce spolupracujeme. Částečně se přesunul jeho chov k nám, do České republiky. U nás v Čechách máme od něj velmi kvalitní chovný materiál. A z pána se stal nakonec velmi blízký přítel. Díky jemu máme v El Rocío a blízkém Almonte zázemí a nové přátele. Osudové cesty nás svedly dohromady. Moje cesta byla dlouhá a klikatá, ale došla jsem tam, kam jsem měla. Měla jsem to štěstí!! V některém z článků vám ještě představím jeden kouzelný penzion. Jsme tam pokaždé ubytovány a je o nás vždy skvěle postaráno. Vracíme se tam i proto, že jsou to přátelé a členové naší nové rodiny ve Španělsku.